Co nepodporovat na exotické dovolené
Na dovolené chceme zažít něco výjimečného. Objevujeme nová místa, chutě, kultury – a často i zvířata, která v naší domovině nenalezneme. Možná si ani neuvědomíme, že za některými atrakcemi, které nám přijdou jako nevinná součást zážitku, se skrývá spousta bolesti.
Dana Pučálková
Jízda na slonovi, fotka s malým tygříkem, projížďka na velbloudovi po pláži nebo návštěva delfinária. Tyto aktivity mohou na první pohled působit atraktivně, ale pro samotná zvířata často znamenají stres, nepřirozené podmínky nebo dokonce utrpení.
Sloni, kteří vozí turisty, nejsou domestikovaná zvířata. Aby byli „poslušní“, procházejí v mladém věku tvrdým výcvikem, který zahrnuje izolaci, bolest a psychické zlomení. Pracují často celý den, v horku, bez dostatečného odpočinku. Podobně jsou na tom i koně, velbloudi nebo osli, které často potkáváme v letoviscích – kde celý den opakovaně nosí těžké turisty v extrémních teplotách. A i když někdy vypadají na první pohled spokojeně, známky přetížení nebo špatné péče se často poznají až při bližším pohledu: na stavu kopyt, na výživě, na výrazu.
Zvířata, která slouží jako atrakce k focení – například malí lvi, opice, hadi nebo papoušci – bývají chována v nevyhovujících podmínkách. Aby byla pro netušícího turistu bezpečná, často jim jsou vytrženy drápy nebo zuby, někdy jsou dokonce až sedována, aby se nehýbala a byla klidná. Turisté se u nich střídají celý den, každý den.
Přestože to mnohdy myslíme dobře a máme zvířata rádi, právě poptávka po těchto zážitcích vede k jejich dalšímu odchytu a zneužívání. A co víc – každá zveřejněná fotka na sociálních sítích, byť s dobrým úmyslem, může u dalších lidí vzbudit chuť si podobný zážitek zopakovat.
Právě sociální sítě hrají v této problematice větší roli, než bychom čekali.
Podobně problematická mohou být i delfinária a akvária, kde vystupují mořští savci. Ačkoliv to může působit edukativně, realita je taková, že delfíni či kosatky často tráví celý život v nevyhovujících podmínkách. V malém prostoru se nemohou chovat přirozeně, jejich sociální vazby trpí a výcvik je často založený na hladovění a odměnách. Výzkumy navíc ukazují, že u těchto zvířat dochází ke změnám denního rytmu, zhoršují se instinkty péče o mláďata a jsou dlouhodobě vystavována vysoké míře stresu.
I suvenýry a lokální „speciality“ mohou mít svůj stín. Například cibetková káva, která se vyrábí z kávových bobů, jež projdou zažívacím traktem cibetky, je často spojena s jejich neetickým chovem – zvířata jsou často chována v klecích a dostávají pouze kávové boby, které jim neposkytují potřebné živiny a mohou vést k vážným zdravotním problémům. Náramky nebo ozdoby z korálů, želvoviny či mušlí přispívají k ničení mořských ekosystémů a ohrožení chráněných druhů.
V mnoha případech za tím vším stojí naše touha být zvířatům co nejblíž. Často je vnímáme jako „chlupaté děti“, přenášíme na ně lidské emoce, toužíme si je pohladit, pomazlit se s nimi, zažít něco, co doma nelze.
Někdy je za tím i potřeba odvahy – fotka s velkým predátorem může být pro někoho symbolem síly. A do toho vstupují média a filmy – třeba popularita filmu „Madagaskar“ vedla ke zvýšenému zájmu o lemury jako mazlíčky, přestože jde o chráněné druhy, které v přírodě ubývají právě kvůli nelegálnímu odchytu pytláky.
Cílem není si nic zakazovat nebo si dovolenou neužít. Spíš jde o vědomé rozhodování. Existuje spousta způsobů, jak být zvířatům blízko bez toho, abychom jim ubližovali – ať už jde o návštěvu etických záchranných stanic, pozorování volně žijících zvířat s průvodcem nebo podporu lokálních ochranářských projektů. Když si nejsme jistí, stačí si položit jednoduchou otázku: kdyby tohle zvíře byl můj mazlíček, chtěl/a bych, aby zažívalo totéž?
Možná nebudeme mít tolik fotek, ale zato budeme vědět, že jsme si svoje zážitky odnesli s čistým svědomím. A právě ten pocit – že jsme nechali zvířatům jejich svobodu – může být tím nejkrásnějším suvenýrem z cesty.
